Úvod › Vše o vodě › Z historie vodárenství

Vinohradská vodárna v Podolí upadla do zapomnění

Autor: Jan Kolář, archivář a fotograf
uveřejněno v časopise Pévékáčko, prosinec 2022

Několik starých výkresů a černobílých fotografií. To je vše, co zbylo po nenápadné budově, která vstoupila před 140 lety do dějin jako Vinohradská vodárna v Podolí. 

Pokud bychom dnes uspořádali pouliční anketu na téma „Vinohradská vodárna“, nejrychleji by se zorientovali uživatelé  pražských tramvajových linek, kteří projíždějí přes stejnojmennou zastávku na Korunní třídě. Nemálo z nich by si název stanice dalo i do souvislosti s historickou vodárenskou věží, která stojí poblíž. Vlastní vodárnu na podolském břehu Vltavy, která do vodojemu na Vinohradech čerpala vodu, by si připomněl jen málokdo. A není divu – stavba byla zbourána již po druhé světové válce a o mnoho pamětníků již přišla.

Příběh vodárny je úzce spjat s historií samotných Vinohrad, které se po získání právní subjektivity v poslední čtvrtině 19. století začaly neočekávaným tempem bouřlivě (a zcela nezávisle na Praze) rozvíjet. Rychle rostoucí počet obyvatelstva si vyžádal zbudování výkonné vodárny na parní pohon, která byla dokončena v roce 1882. Jako vhodná lokalita byla vybrána Přemyslova (dnes Podolská) ulice, č. p. 20 v místech, kde se nyní nachází jižní budova Úpravny vody Podolí. Vltavská voda zde byla odebírána ze vsakovací studně a bez další úpravy tlačena do dvoukomorového podzemního vodojemu na Korunní třídě. 

Vzrůstající nároky na dodávku vody vedly v roce 1891 k přístavbě další strojovny a k rozšíření areálu na Vinohradech o další dvoukomorový vodojem, přečerpávací stanici a zejména o věž, která byla zmíněna výše. Další modernizací vodárny a strojového parku v letech 1909–1910 bylo dosaženo maximálního denního výkonu 40 000 m3 vody. Jedná se přibližně o stejné množství, jaké je do pražské sítě dodáváno z Podolí i dnes. 

Na Vinohradskou vodárnu se v průběhu dekád připojovala i další okolní města a obce: Vršovice (1883), Žižkov (1884) s kolonií Jarov (1912), Nusle (1886) a Strašnice (1902). Vznikl tím významný vodárenský konglomerát, který se výkonem řádově nelišil od sousedního systému pražského. 

Královské hlavní město Praha zbudovalo svou výkonnou parní vodárnu o tři roky později, tj. v roce 1885, a lokaci si nemohlo vybrat lépe. Zvolena byla adresa Přemyslova 15, Podolí (přibližně dnešní severní budova Úpravny vody Podolí), kterou od Vinohradské vodárny dělila jen bývalá Schwarzenberská pila. Od 80. let 19. století tak vedle sebe stály v Podolí dvě vnějším vzhledem málo rozeznatelné budovy s obdobnou technologií, ze kterých vycházela dokonce po značnou část cesty souběžná potrubí. 

V dnešní době, kdy jsou Vinohrady chápány jako integrální část Prahy, se taková duplicita jeví neracionálně. Na sklonku 19. století však Královské Vinohrady hrály vůči Praze roli vyzyvatele a po Praze a Plzni byly největším městem v království. Prestižním a patriotickým důvodům byla dána větší váha než prosté ekonomické kalkulaci, která by jinak velela snížit transakční náklady úvahou o sloučení obou systémů do jednoho celku. 

Souběžná existence pražské a vinohradské vodárny v sousedství na podolském břehu Vltavy na přelomu 19. a 20. století nám dodnes připomíná, jak může být nedůvěra a „nedohoda“ drahá.

Sama Vinohradská vodárna v Podolí měla tři konce. První následoval po spuštění Společné vodárny v Káraném v roce 1914, na jejíž pitnou vodu se postupně napojovala i vodárenská síť Královských Vinohrad. Nadále se však voda z vodárny využívala k technickým účelům, např. pro potřeby Československých drah v Nuslích. Druhý konec je spjat s rokem 1929, kdy po zavedení dodávek vody z nové filtrační stanice v Podolí odpadlo i toto využití a výroba byla ukončena.

Třetí a definitivní tečkou byla likvidace samotné budovy, která uvolnila místo dostavbě současné Podolské vodárny po druhé světové válce.