Úvod › Vše o vodě › Z historie vodárenství

Velká Praha a vodovodní situace

Autor: Kryštof Drnek, vedoucí oddělení archivu a muzea
uveřejněno v časopise Pévékáčko, Duben 2022

Před sto lety vzniklo nové hlavní město, tzv. Velká Praha. Nejednalo se ale o město nově založené, nýbrž o sjednocení několika desítek do té doby samostatných předměstí a měst. Zároveň se nejednalo o akt, který by proběhl zčista jasna, ale stálo za ním několik desetiletí neúspěšných jednání a dohod.

Teprve vznik nového státu a příchod nových elit na politickou scénu umožnily, aby na roztříštěném území vznikla celistvá aglomerace, které se mohla vyvíjet jako jednotný organismus. Vedle budoucích výzev pro další rozvoj si ale nové město s sebou neslo i dědictví dosavadních problémů nejen původního královského hlavního města, ale též všech bývalých samostatných obcí. Jedním z těch nejhorších byla vodárenská situace.

Teprve na přelomu 19. a 20. století se podařilo dojednat stavbu centrální vodárny v obci Káraný. Nicméně káranská vodárna nebyla určena všem – její stavbu si zaplatila Praha a největší předměstí, a možnost rozšíření čerpání její vody do dalších obcí byla sice možná, ale před vypuknutím první světové války nebyla na pořadu dne. I tak se jednalo o revoluční čin, který na území dnešního hlavního města poprvé přivedl skutečně pitnou vodu. S jejím spuštěním byl postupně ukončen provoz všech lokálních vodáren, patřících městům a předměstím, které byly součástí koncernu financujícího její výstavbu. Ostatní sídla na území dnešní Prahy byla stále odkázána na svoje zdroje, a proto například Vršovická vodárna v Braníku místo ukončení provozu prošla modernizací a rozšířením.

Po vzniku Československa bylo najednou vše jinak. Praze sloučením vznikl právní, ale i morální závazek postarat se o všechny své obyvatele stejnou měrou. Pro rozvinutá stará předměstí to znamenalo větší finanční závazky, malé obce a vesnice to naopak přijaly s nadšením, protože zjistily, že starost o zásobování vodou už nemusí řešit samy za sebe. Dosavadní problémy, které obce měly, ale nezmizely přes noc a pouze se projevily v plné šíři. Lokální zdroje přestávaly stačit i kvůli mohutné migraci venkovanů do města za prací. Nová vodárna v Káraném nejen že neměla takový výkon, ale dosavadní trubní síť do nových sídel ani nesahala, protože to nikdy nebylo v plánu. Sice se počítalo se zavedením vody i do nových čtvrtí jako byly Střešovice, zbytku Břevnova, či na Prosek a Kobylisy, ale to byla otázka budoucnosti. Zvláště okrajové čtvrti neměly naději na brzké připojení už kvůli obtížím s prostým fyzickým připojením vzhledem k jejich poloze.

Protože v různých částech města nebyla vodaz veřejných zdrojů vůbec k dispozici, bylonutno urychleně v nových čtvrtích stavět alespoň výtokové stojánky, napojené na káranský vodovod. To byl třeba případ Nuslí, které byly považovány za problematické. Zároveň se často musely znovu otevírat již uzavřené místní pumpy, či v okrajových částech města hloubit nové studny. Původní pumpy byly pro provoz nežádoucí, protože kvalita jejich vody byla více než tristní a s bojem proti břišnímutyfu, který s nedostatkem vody souvisel, příliš nepomáhaly. Problémem stávajících studní na okraji města bylo i jejich umístění – často se nacházely na soukromých pozemcích, kde majitelé nedovolovali jejich používání. Město se tak muselo uchýlit k hloubení nových studní, které alespoň na čas pomohly překlenout dobu, než bylo možné do dané lokalityzavést káranskou vodu. Ale ani stávající zdroje vody, které byly víceméně v pořádku, nebyly ideální – vltavské povodně tyto zdroje vody infikovaly a způsobovaly tyfové epidemie, což se stalo např. v Podbabě a v Hlubočepích v roce 1924.

V případě některých míst, např. Hostivaře či Záběhlic, se voda dokonce na čas zavážela, protože v daných místech propukaly tyfové epidemie pravidelně a jen dodávkou čisté vody bylo možné situaci napomoci. Situace si vyžadovala nové řešení. Ještě za války a těsně po jejím skončení se krátce uvažovalo o znovuspuštění původních vltavských vodáren. Jejich provoz by ale situaci spíše zhoršil, protože jejich vyčištěná voda ani zdaleka nedosahovala kvalit vody káranské. Navíc to ani nebylo výhodné z hlediska dlouhodobého.

Již v roce 1919 došlo k rozšíření jímacího území v Káraném a následně se k tomuto kroku přikročilo ještě několikrát. I přes to ale bylo jasné, že se bude muset vybudovat vodárna nová. Na základě plánu Ing. Vancla z roku 1920 se proto podařilo prosadit stavbu nynější Podolské vodárny, které postupně ustoupily obě staré stávající podolské vodárny. Spolu s káranskou vodárnou se situaci nakonec povedlo alespoň částečně stabilizovat podstatným rozšířením především výtokových stojánků do okrajových čtvrtí. Teprve ale s výstavbou úpravny vody Želivky v 70. letech 20. století se celá Praha dočkala dostatečného zásobení pitnou vodou.