Úvod › Vše o vodě › Z historie vodárenství

Před 105 lety vznikl ambiciózní projekt

Autor: Kryštof Drnek, manažer operativního útvaru ŘKM
uveřejněno v časopise Pévékáčko, červen 2025

Začátkem dvacátých let 20. století začala Praha čelit vážným problémům se zásobováním vodou. Město rychle rostlo, připojovalo nové čtvrti a stávající vodovodní síť přestávala stačit. Proto uzavřela správní rada pražské vodárny 2. března 1920 smlouvu s inženýrem Janem Vanclem – odborníkem, který už měl zkušenosti jako technický přednosta Smíchovské vodárny. Jeho úkolem bylo navrhnout komplexní a dlouhodobé řešení pro zásobování celé Velké Prahy vodou.

Stal se hlavní postavou rozsáhlého projektu, který zásadně ovlivnil pražskou vodárenskou politiku meziválečných let. Ještě téhož roku vydal brožuru s názvem „Návrhy na budoucí opatření Prahy vodou“, kde navrhl systém dvou oddělených vodovodních sítí: jednu pro pitnou vodu z prameniště v Káraném a druhou pro užitkovou vodu z Vltavy. Chtěl tak řešit jak nedostatek vody, tak snížit náklady na provoz a spotřebu v průmyslu i v domácnostech.

Inženýr Vancl upozorňoval, že bez dostupnosti měkké vody by Praha mohla přijít o významné průmyslové podniky, které by si hledaly výhodnější podmínky jinde. Svá tvrzení podkládal i výpočty – např. podle jeho analýz by domácnosti ušetřily až 14,5 milionu korun ročně jen na mýdle.

Pro čerpání vltavské vody měly být využity existující vodárny, především ty podolské, protože jiné byly po odstavení stavebně využity a neumožňovaly další odběr vody. Autor těchto myšlenek však navrhl ještě ambicióznější řešení – výstavbu velké říční přehrady podle severoamerických vzorů, konkrétně v oblasti dnešních Štěchovic. Odtud by voda byla vedena 28 km dlouhým potrubím do města. Pitná voda z Káraného by pak proudila samostatným potrubím, takže by se zabránilo jejímu znečištění
nebo míchání s užitkovou vodou. Smísení obou typů vody během skladování nebo distribuce bylo podle Ing. Vancla zcela nepřípustné.

Ačkoliv byl jeho návrh přijat jako výchozí bod pro další plánování, k plné realizaci nikdy nedošlo. V několika pražských čtvrtích sice vznikly části dvojitého vodovodu, ale postupně se od celé koncepce upustilo. Důvod byl prostý – obrovská fi nanční náročnost. Vybudování nové sítě by vyžadovalo položení tisíců kilometrů nového potrubí a provozování dvou paralelních systémů by bylo extrémně nákladné. Navíc se ukázalo, že potřeba užitkové vody není tak vysoká, jak se původně předpokládalo.

Práci Jana Vancla nelze nicméně podcenit. Jeho návrh byl promyšlený, rozsáhlý a předběhl svou dobu. Byl navržen s výhledem na dalších 25 let a ovlivnil nejen technické přístupy, ale i strategii rozvoje vodárenské sítě v Praze během celého meziválečného období. Bohužel se jeho vize stala i určitou brzdou – protože byla tak ambiciózní a komplexní, odrazovala
od menších, dílčích řešení, která by mohla být uskutečnitelnější.

Jediným hmatatelným výsledkem celého plánu tak nakonec zůstala výstavba Úpravny vody Podolí. Ta měla původně sloužit jen jako dočasné řešení, dokud nevznikne nová vodárna u plánované štěchovické přehrady. Ale to už je jiný příběh…