Úvod › Vše o vodě › Z historie vodárenství
Od prvního vodovodu dodnes
K prvotnímu zásobování sloužily zejména studny nebo jímky na povrchovou či dešťovou vodu, rozvážení či roznášení vody pro větší typy osídlení bylo běžné. K pozoruhodnostem 12. století patří technicky velmi zajímavé vodovodní dílo pro Strahovský klášter vybudované v roce 1142, které využívalo vydatných pramenů na východním svahu Petřína. Dalším gravitačním vodovodem z tohoto století byl přivaděč pro Vyšehrad, který dopravoval vodu z Jezerky nad vesnicí Michle do hradního komplexu. K roku 1333 se objevuje vodovod z olověných trub pro Zbraslavský klášter a v polovině 14. století byl postaven první vodovod pro Pražský hrad. Zmíněná vodovodní díla měla povahu ryze soukromou a veřejnosti v prvopočátcích nesloužila.
Polovinu 14. století je nutné považovat za prvopočátek zásobování obyvatelstva z veřejných vodovodů. Založení veřejného zdroje v roce 1348 bylo motivováno nedostatkem vody v určitých částech Nového Města pražského. Období renesance bylo opravdovou obrodou i distribuce vody. Na výsluní bylo i vodárenské stavitelství. Vznikaly vodní věže, byl ustálen vodohospodářský systém a stanovena technologie kladení potrubí i způsob odběru vody z veřejných či soukromých kašen či nádrží. V Praze byly postupně založeny čtyři vodárny. Na ostrově byla založena Petržilkovská vodárna pro Malou Stranu, nad vodou byla vysazena Staroměstská vodárna pro Staré Město pražské a Šítkovská vodárna zásobující horní Nové Město pražské. Na zpevněném břehu byla postavena Novomlýnská vodárna pro dopravu vody do dolního Nového Města pražského.
Devatenácté století bylo pro Prahu obdobím stagnace, ale také érou hledání nových zdrojů, nových technologií dopravy vody i nových metod a materiálů při kladení potrubí. Vltavské vodárny i přes veškerou péči značně zchátraly, pravidelné požáry a povodně urychlovaly jejich postupné odumírání. Chatrnost dřevěného potrubí, nedostatečná údržba kašen a zhoršující se kvalita povrchových zdrojů negativně ovlivňovaly hygienu obyvatel. V Evropě 70. let 19. století dochází k rozvíjení "teorie podzemní vody", které ve svých závěrech ovlivnilo odborné snahy i v Českém království, Prahu nevyjímaje. Toto hnutí směřovalo postupně k budování centrálních zdrojů pitné vody. Výsledkem těchto snah byla výstavba vodárny v Káraném, která rokem 1914 zahájila moderní éru pražského vodárenství, následovaná úpravnou vody Podolí (1929). Dnes doplňuje skupinu vodních zdrojů pro hl. m. Prahu úpravna vody Želivka uvedená do provozu v roce 1972. Po připojení pražské vodovodní sítě na zdroj Želivka byl téměř dobudován gravitační okruh vedoucí po obvodu Prahy. Pitná voda je ze Želivky přiváděna štolovým přivaděčem. Je dlouhý přes 51 km a končí uzávěrovou komorou před vodojemem v Jesenici o objemu 200 000 m3.