Úvod › Vše o vodě › Z historie vodárenství

Historie pražské kanalizace

Rok 1906, kdy byla kanalizační síť s čistírnou spuštěna, znamenal pro čistotu města zásadní přelom. Z plodů práce Williama Heerleina Lindleyho a všech ostatních, kteří se na výstavbě podíleli, se těšíme dodnes.

V současnosti si nelze život v metropoli představit bez důsledného oddělení člověka od jeho odpadů a výměšků. Nebývalo tomu ale vždycky tak. Pomineme-li naprosté výjimky, obyvatelé byli až do sklonku 18. století odkázáni na žumpy, s jejichž obsahem bylo nutné manipulovat za pomoci lidské a zvířecí síly. Kanalizační sítě vybudované v 18. a 19. století sice čistotu města významně zvýšily, ale řešením byly jen polovičatým. Nepokrývaly celou rozlohu města a před vypuštěním do Vltavy nebyla odpadní voda nijak čištěna. Systém navíc neměl dostatečný spád, takže v něm přetrvávala síť zahnívajících žump, které bylo nutno nadále manuálně vyvážet. Cholerové a tyfové epidemie, tyto metly historických měst, se i díky tomu do Prahy stále vracely.

William Heerlein Lindley, jež svou erudici prokázal při výstavbě kanalizace ve Frankfurtu nad Mohanem, se v roce 1889 dostal do Prahy v roli externího nezaujatého odborníka, který měl posoudit již zhotovené projekty na novou moderní kanalizaci. Z nabízeného si nevybral a předložil tedy návrh vlastní, který se mu podařilo prosadit. Lindleyho projekt kanalizace nepočítal, na rozdíl od ostatních, s žádnými kompromisy. Systém pokrýval celé město a byl čistě gravitační. Žumpy v něm neměly místo a veškerá odpadní voda směřovala samospádem do nově zbudované čistírny v Bubenči. I při stavbě stok trval Lindley na prvotřídním materiálu. Odolal tlaku betonářské lobby a nechal je postavit z třikrát pálených cihel „zvonivek“, které slouží až do současnosti.