Úvod › Vše o vodě › Z historie vodárenství
135 let vodárenského systému Ústředních jatek
Autor: Kryštof Drnek, manažer operativního útvaru ŘKM
uveřejněno v časopise Pévékáčko, Únor 2024
Historická fotografie Aktuální foto z dnešní Holešovické tržnice, dřívějšího areálu jatek
Dalším z řady malých lokálních provozů, které na území dnešního hlavního města existovaly a fungovaly, byl systém zásobující
vodou nová Ústřední jatka, která se nacházela na místě současné Holešovické tržnice. V letošním roce uplyne 135 let od přijetí zákona, který jejich stavbu nařizoval a spolu s nimi i výstavbu funkčního vodovodu.
Dnešní území bývalých jatek již svému původnímu účelu dávno neslouží. Zachovaly si ale svou původní podobu včetně dominanty celého areálu – věžového vodojemu. Ten sloužil pro akumulaci a distribuci užitkové vody, určené pro omytí a přípravu zpracování masa.
Projekt Ústředních jatek byl odpovědí na zhoršující se zdravotní situaci ve městě a množící se stížnosti na provoz řady malých lokálních jatečních provozů. Trvalo zhruba 20 let, než se po úvodním výběru pozemků pro nový provoz povedlo celý projekt dokončit. Na snahu vysunout problematický provoz mimo hranice města narážely zájmy jednotlivých městských částí, které si chtěly lukrativní provozy ponechat (a mnohdy si je navzdory oficiálnímu zákazu ponechaly v pololegálním stavu). Teprve 9. března roku 1889 došlo ke schválení a podpisu zemského zákona č. 19/1889, který městu Praha nařizoval „…zřízení jedněch nebo více veřejných jatek obecních…“
Jatka byla dimenzována na provoz pro území, odpovídající pozdější Velké Praze. Umožňovala tak jateční činnost nejen samotného královského hlavního města Prahy a jeho největších předměstí Karlín, Královské Vinohrady, Smíchov a Žižkov, ale také řadě malých obcí a vesnic. Vedle toho bylo nutno v provozu vyčlenit administrativní prostor pro zpracování potravin za linií potravní čáry. Stavba celého komplexu byla dokončena v květnu 1895, do provozu byla jatka uvedena 1. července téhož roku.
Součástí celého procesu zpracování masa byla i výroba vody, nutně potřebné pro celý zpracovatelský průmysl. Vzhledem k velkému objemu takto využívané vody měla jatka vlastní zdroj užitkové vody. Tím byla samostatná studna o hloubce 15 m, umístěná v těsné blízkosti věžového vodojemu. Surová voda se ze studny čerpala parním čerpadlem do nádrže o objemu 100 m3, umístěné ve 3. patře samotného vodojemu. Tato nádrž dodávala vodu určenou pro oplachování vyvržených vepřů, pro strojovnu a výtokový stojan umístěný v areálu. Voda z nádrže se také čerpala o patro níž, do malé nádrže o objemu 25 m3, která byla uměle ochlazovaná čpavkem a sloužila provozu porážky vepřů.
Po spuštění Káranské vodárny v roce 1914 se v Praze postupně uzavíraly všechny ostatní lokální zdroje kvůli jejich hygienické
nezabezpečenosti. Zároveň se přepojovaly všechny soukromé přípojky na nový vodovod. Součástí tohoto procesu byl i holešovický jateční rozvod vody, nicméně jatka se tomuto kroku dlouhodobě bránila. Objem jimi čerpané vody byl totiž velký, například v roce 1898 dosáhla spotřeba vody 190 486 m3 za rok. Úspora při využívání vlastního vodovodu tak byla zcela evidentní, i když přesto v komplexu panoval stálý nedostatek vody. Proto požádala Ústřední jatka o povolení vybudovat další zdroj vody. Nemělo to úspěch, protože přednost dostávalo zmiňované omezení objemu nekvalitní vody přivedené do města. Po roce 1920 pak došlo k připojení celého komplexu na káranský rozvod. Kvůli výraznému objemu vody, odčerpané z městského systému, to ovšem zkomplikovalo situaci jak městu, tak samotným jatkám, protože se jim zvedly náklady.
Z původního vodovodního systému tak do dnešních dní zbyl především dochovaný věžový vodojem. Spolu s dalšími věžovými vodojemy (Vinohradský, Letenský…) vybudovanými v témže období se jednalo o novou architektonickou dominantu pražského panoramatu. Zprovozněn byl spolu s jatkami v roce 1895, jeho autorem je stejně jako zbytku celého komplexu Ing. Josef Srdínko. Vodojem je od roku 1993 památkově chráněný, roku 1998 došlo k jeho rozsáhlé rekonstrukci.