Úvod › Vše o vodě › Z historie vodárenství

120 let Košířské vodárny

Autor: Kryštof Drnek, manažer operativního útvaru ŘKM
uveřejněno v časopise Pévékáčko, Září 2024

Začátkem 20. století vzniklo ve své historii na území dnešního hlavního města další z řady malých vodních děl. Letos je tomu 120 let od schválení projektu košířského vodovodu. 

Košíře byly v té době jednou z mnoha malých obcí, rozesetých kolem věnce tehdejšího královského města a jeho největších předměstí – Smíchova, Karlína, Žižkova a Královských Vinohrad. Malé obce, jako byly již zmíněné Košíře, závisely v mnoha technických záležitostech na svých větších a bohatších městských sousedech. Jednou z těchto záležitostí bylo i zásobování vodou. Košíře byly začátkem 20. století v podstatě pouhou vesnicí a jejich jediným vydatnějším zdrojem vody přijatelné kvality byl Smíchov a jeho vodárenský provoz, napojený na Ringhofferovu vodárnu u železničního mostu. Podobně na tom byly další okolní vesnice – Hlubočepy a Zlíchov.

A tato závislost na Smíchovském vodovodu se nakonec ukázala jako zásadní problém. Na přelomu 19. a 20. století se smíchovská obec připojila k projektu Káranské vodárny a v důsledku toho ukončila v roce 1914 provoz své dosavadní vodárny. Okolním obcím, připojeným na její rozvod, tuto skutečnost oznámila několik let předem s tím, že si mají další zásobování vodou zařídit na své náklady jinak. A to přitom nebyla voda ze Smíchovské vodárny nijak kvalitní, šlo ale především o stabilní zdroj vody, byť ne pitné. S očekáváním jeho odstavení okolní obce začaly horečně hledat nový zdroj vody a způsob jejího přivedení tam, kde byla voda potřeba. Zatímco Hlubočepům a Zlíchovu se toto hledání nepovedlo dotáhnout do úspěšného konce, Košíře byly úspěšnější.

Obec Košíře podala 3. října 1904 okresnímu hejtmanství na Smíchově k vodoprávnímu schválení projekt na jímání pitné a užitkové vody. Tento projekt vypracovala a později i realizovala známá fi rma Karel Kress, z níž pocházejí prakticky všechny vodárenské projekty na pražském území. Projekt počítal s jímáním podzemní vody na Zličíně pomocí sběrné štoly na Drahelském vrchu, odkud měla být voda gravitačně vedena do vodojemu u usedlosti Cibulka. Z vodojemu pak měla být voda dovedena k domu č.p. 156 v Košířích, kde se již mohla napojit na stávající vodovodní rozvod.

K realizaci celého díla nakonec došlo v roce 1905, byť s určitými obtížemi, protože se na něj sešlo mnoho stížností. A to jak od soukromých vlastníků pozemků na Zličíně či Řepích, tak přímo z královského dvora na Pražském hradě, protože panovaly reálné obavy z poklesu hladiny podzemní vody. Tato obava se nakonec částečně ukázala jako oprávněná, ale výstavbě košířského vodovodu to nezabránilo. Celé vodárenské dílo je založeno na čistě gravitační síle a k čerpání a dodávce vody nebyla potřeba žádná složitější technologie. Zároveň Košíře a jejich přilehlé okolí získaly vodu mnohem kvalitnější, než byla ta, kterou kupovaly ze Smíchova. Čerpaná podzemní voda byla totiž přirozeně filtrovaná, na rozdíl od smíchovské vody, která měla pouze říční kvalitu s odstraněnými hrubými nečistotami.

Vodovod byl do provozu uveden v říjnu 1905 a v určité podobě je patrně dodnes funkční. Po roce 1921, kdy došlo k začlenění košířské obce a celého okolí do pražského souměstí, převzal provoz Vodárenský úřad hlavního města a později Pražské vodárny. Byl také přejmenován na Zličínský vodovod. Košíře přestaly vodovod ofi ciálně používat až v roce 1977, nicméně vodu podle všeho stále ještě dodává do některých částí Zličína, a to jak průmyslových podniků, tak do soukromých sídel.

Díky své jedinečnosti a zachovalosti je Košířský (Zličínský) vodovod prohlášen za kulturní památku.